Mám problém, má původní stavba se úplně sesypala. Měl jsem sny a iluze, ovšem realita je jiná, a mě nezbude nic jiného, než ji akceptovat. Celé roky, jsem si nalhával, že mám v některých věcech větší schopnosti, než druzí, ale pravda to není. Snil jsem o tom, že vyprodukuji nějaké dílko, ale zatím nevzniklo (ani literární, ani hudební, ani žádné) a teď si vlastně uvědomuji, jestli to nebyl jen takový únik od reality, schovávající se za nějakou tužbu, dávno nesplněnou v dětství?
Nic mi nevyšlo, ani škola (důvodem je má neschopnost studovat a dlouhodobě se k něčemu upnout), před více lety jsem se chtěl věnovat hudbě, ale asi už to nebude možné, svět jde jinou cestou a já už se v tom novém světě asi nechytnu, prostě mě zajímají věci staré, a kultura, jež nazývám vysokou, ovšem ta je na ústupu.
Připadám si nedostatečně přizpůsobivý i inteligentní na to, abych se mohl vrhnout na věci, které dnes jednou, a mě prostě IT nezajímá, a pochybuji, že by mi to šlo. Samozřejmě že nešlo, protože matematika není asi mojí silnou stránkou. Navíc mám zcela jiné zájmy, a svět (trh) není o zájmech, trh je o poptávce.
Realita je tedy taková, že mě bude čekat práce, která mě vzhledem k mému nedokončenému vzdělání (nějaké soukromé gymnázium nikoho nezajímá) asi těžko může naplnit. Leč, rozhodl jsem se, že něco dělat budu muset. Mohu být dělník, mohu pracovat někde v obchodě, ve skladě, v nějakém restauračním či hotelovém zařízení, nebo někde na recepci. Lepší to nebude, to je jasné. A já navíc nemám. V tuto chvíli ne. Musím z něčeho žít a rovněž se chci něčemu specifickému věnovat a k tomu jsou třeba peníze. Zahraničí (odjezd) nevím, zatím mi nepřišlo v ničem výhodnější, když jsem zvážil všechna plus a mínus. Evropa už je všude stejná, stejný program, už neexistuje nic barevného, jen stejnost, a k tomu směřují i východní země.
Je podle vás pro mě lepší přijmout svojí průměrnost, či podprůměrnost, než se živit nadějemi, které asi nemohu naplnit, prostě to není v mých silách. Jediné, co teď v blízké době udělám, že jdu něco smysluplného dělat, respektive se jedná o práci. Já jsem vlastně takový průměr, a to úplně ve všem (studijní schopnosti, IQ, znalosti apod.). Problém je v tom, že ambice jsem měl možná příliš vysoké a mám problém se v sobě vyznat, a řešil jsem zde už nejednu věc.
Je podle vás lepší přijmout určitou realitu, i za cenu popření něčeho původního, a to jen proto, aby vás to zachránilo před možnou zkázou?
