lLily: stále se řeší ten stejný problém, "tabula rasa", versus předurčení. Tabula rasa by znamenalo, že chování a jednání, a mnoho jiných vlastností u člověka lze ovlivnit, a to výchovou v rodině a životem v určitém prostředí. Předurčení by znamenalo ovlivnění geny, alespoň toto je materialistický pohled, ale možná zdaleka ne jediná skutečnost, co se podílí na našem utváření-fyzickém i duševním-duchovním. Každý jsem tedy vyrostli ve specifickém prostředí a z můžeme v tom zpětně vidět i mnohá negativa, a to nejenom v rodině, ale i ve škole, jiných lidech, se kterými jsme se byli nuceni setkávat. Ano, jsou tací, které jsem nikdy poznat neměl-leč poznal a ovlivnilo mě to. Škola byla když to zpětně hodnotím dost velké negativum, ale o tom později. Lidé, které jsem tam poznal prostě nejsou tím, co by mě v životě dalo něco více, možná že já pro ně zajímavý jsem, nebo jsem byl, ale co oni duševně dávají mě, nebo dali? Ovšem naprostá samota asi není také ideální, ovšem dal bych ji přednost před tím, co žije v mém okolí, ta tupá povrchnost, pomluvy, zvědavost. Já měl o tom nedávno s někým koho znám rozhovor-on to ale nechápe, je prý v sociální bublině. Že tě určití lidé dokážou vysávat to je realita, protože oni si jen berou a málo, nebo i nic dávají. Otázka je, co k nim člověk cítí? Někdy vděk.
Já tu netrpělivost měl v sobě, ovšem teď se to nějak přetransformovalo a já se musel, částečně trpělivosti naučit. Důležité je, stále mít v sobě ten ideál-ten nesmí zemřít, v mém případě je něco vytvořit, vím přesně co, ale v případě právě kresby, či malba nemám techniku, mám jen bohatou fantazii a nekonečné množství motivů, ovšem já si vyberu jen něco. Hudba, to přichází samo, to na nic nemusíš umět hrát, stáčí inspirace ve zvucích, anebo v jiné hudbě, a najednou to přijde, mě samozřejmě zajímá vážná hudba, i když už to raději nebudu zařazovat do nějakých stylů. Psání totéž, jde jen o techniku, nápady jsou. Něco už mám v sobě, je to kombinace něčeho tvůrčího, i destruktivního, nevěřím v nějaké změny ve společnosti ve smyslu, jakého si zásadního zvratu v životě člověka. On je stále stejný, je jen vystaven něčemu novému, a většina prostě podléhá určité módě. Teď se toho ve světě hodně pere, a myšlenkově se peru i já sám se sebou, nezařazuji se nikde, protože jednak nejsem až tak důvěřivý, a jednak poznám co je utopie, a co ne.
Samozřejmě, že pokud se člověku něčeho dostane automaticky a velmi brzy, tak to bere jako velmi přirozené a nedokáže si ani představit, co je to tužba, ovšem pokud tuto možnost ztratí, může to být v jeho životě fatální. Například pokud někdo žil od dětství v přepychu, a potom přijde chudoba, asi to u něj vyvolá velmi chmurné až fatální myšlenky, ovšem ten, kdo spíše poznal skromnost, potom bohatství, nejenom že si toho váží, a přistupuje k tomu spíše tak nějak s nadhledem, on to při ztrátě asi ponese mnohem lépe. Navíc to vychutnání později bude o to silnější. Ale stejně, ta přání se mají plnit co nejdříve, pokud nepřijdou, co na tom konci života vlastně bude? Já například tolik krát si řeknu, co se nikdy nemělo stát, to se ovšem jeví, jako zvláštní, jako bych chtěl něco prožít znovu, a jinak.
Ano, to promarnění, ten čas, a hlavně to, že jsem navíc měl svázané nohy svými požadavky, svým nepřizpůsobováním se. Ale na druhé straně, toto je má osobnost, a já se ji nechci zbavit, myslím, že v něčem, je to cenné, právě v té tvorbě, v reálu je to naopak kontraproduktivní, prostě v praktickém životě či práci je to nevýhoda. Já vlastně nevím co si o mě myslí ti, které znám, možná o tom vůbec neuvažují, to je příznačné této době. Pro mě má cenu rodina, ale jen velice malá část, ta velká, je sice rozvětvena, ale vlivem okolností jsem odcizeni, a to navždy. Rodiče, mé mámy, se dobrovolně vzdali života na jižním Slovensku a "počeštili se", jenže zapomněli na to, že si to jednou může třeba jejich vnuk uvědomit, a brát to jako vykořeněnost, já mám právo a povinnost (říkám za sebe) znát své předky, odkud přišli, jak žili, protože se tak s něčím spojuji, protože s Ostravou a ani s Českou republikou, jsem se já nespojil, možná tak s Československem, ve kterém jsem se narodil. Ale ta věc už je hotová, a tak se snažím spojit s něčím jiným, hlubším, s jakýmsi tvůrčím duchem všech možných lidí, z celé Evropy, ale i světa.
Bojím se, že opravdu bych neudělal to, pro co si myslím, že jsem byl jaksi stvořen-není to nějaká pýcha, je to potřeba. A v běžné práci to v životě nenajdu. Nejhorší na tom je, že mě obklopují, takové lidské, ani nechci napsat co. Prostě ty lidi nemám rád.
Škola byla můj omyl už při základním vzdělání, ovšem to jsem si vybrat nemohl. tam nebyla možnost volby. Dále už jen špatné rozhodnutí. Gymnázium později, to už byla nutnost, protože bych neměl vůbec nic, a byla to má motivace v té době-vůbec něco dělat. Já myslel na to někde odjet pryč, vypadnout, a žít si někde svobodně-romantická a naivní představa. Já vlastně celý život toužím mít něco, co je opakem toho, co mě obklopuje: líbí se mi staré věci, staré domy, staré hudební nástroje-varhany, stará hudba, staré obrazy, knihy, filmy, vše staré. Líbí se mi věci, které jsou pro druhé pochmurné, já v tom nalézám něco hlubšího a silného. Miluji kontrasty.
To bych musel být velmi naivní a vůbec, kdo vlastně chce oslovit všechny? Oslovit všechny znamená oslovit i ty, kteří jsou už teď pro mě ztraceni. Ne, hloubka nikdy nevyhrává ve smyslu počtu, ale v kvalitě toho počtu. Tedy raději menší a kvalitnější skupinka, než to tupé stádo, musím to takto napsat. Celá politika je na tomto založena, bohužel i celý business. Samozřejmě, že člověk v prvé řadě tvoří a to je to, co ho nejvíce těší, jak už je dílo hotové, začíná se rozebírat, analyzovat, potom začíná všednět, ovšem jeli velké, žije stovky i tisíce let, a známe taková díla.
Člověk by o rodině mohl napsat mnoho, ale musel bych psát hlavně o sobě. Napíšu jen to, že ani se mnou to není jednoduché. Ta odpovědnost vůči dětem je zásadní, bohužel, právě ti, co často v dětství trpěli pokračují v chybách, a opět to přenášejí na své děti. Není odpovědnost, přesto se necítím povolaný k tomu říkat, kdo má právo na děti a kdo ne, pokud ovšem dítě v rodině být nechce, mělo by mít možnost žít lépe, někde mimo tyto nezodpovědné lidi, kde, to už podle možností (rodinní příbuzní apod.).
Ráčkoval jsem až do 18 let, a docela dost, a opravdu jsem se toho velmi rychle zbavil, já děla chybu když jsem jazyk špatně, či vůbec nedával na horní patro v ústech. Stačilo pár sezení u logopeda, a uměl jsem to. Na konzervatoř nebylo možné vůbec pomýšlet, pokud bych ráčkoval, leč existoval jeden významný pěvec, který ráčkoval-Ital, Cesare Siepi, a vůbec to jeho výjimečnému hlasu nevadilo. Ve školce jsem chodil také, na nějaké cvičení, leč tam mě toho nezbavili. jak vidíš, jde to, je to jen o chtění. Levák nejsem, možná bude lepší, když mi napíšeš, co jsi přesně měla na mysli v souvislosti s leváctvím, protože ohledně rukou, jsou různé zajímavé, ale možná i trochu kontroverzní, či zavádějící úvahy, či výzkumy, a to i ohledně oné sexuality.
Psaní už mi docela jde, ale v reálu jsem ještě něco jiného než zde, asi trochu divočejší, emotivnější, tady je to zakryto určitou formou psaní, ale do písma se jen těžko přenášejí emoce, a všechny myšlenky, snad jedině v tom tvůrčím psaní, nebo vůbec v umělecké tvorbě.
