Požadovaná funkcia je prístupná iba pre administrátorov

Má smysl studovat v každém věku?

Príspevok v téme: Má smysl studovat v každém věku?
Dick

Člověk by se měl vzdělávat v každém věku, o tom nemůže být nejmenších pochyb. Měla by to být přirozenost každého, alespoň trochu přemýšlivého člověka. Snad každý má možnost vzdělávat se sám, tedy konat samostudium. To teď však nemám na mysli. Zajímá mě teď studium na vysoké škole. Dnes už není možné (nebo je to téměř nemožné) získat vzdělání ve všem, poznatků je už příliš mnoho, takže i ten nejvíce všestranný (či nejvíce vzdělání chtivý) člověk se musí pečlivě rozhodnout co studovat. Pro mě je volba docela jasná, stále mě zajímají ty klasické obory přírodních věd (fyzika, chemie, biologie, geologie) které jsou postavený na matematickém základu. I humanitní vědy u mě mají nezastupitelné místo, protože člověk žije ve společnosti, tvoří v ní, a interaguje s ostatními. A není to jen historie a filosofie, které jsou jako obory důležité, člověk je také umělecky tvořivý, a v dílech je mnohdy skrytá symbolika, kterou běžný člověk sotva zachytí, takže i teorie a dějiny umění tady mají své místo. Pro mě osobně však tu zásadní roli hrají právě ty přírodní vědy. Jsou náročné, některé více, jiné méně, je to dáno vysokou mírou abstrakce matematiky, ne každý ji tak dokonale zvládá, ale při troše práce se snad dá překonat vše.

Takže proč se nepustit do studia kdykoliv, tedy v jakémkoliv věku, nejenom v běžných 19 letech, jak to dělá většina. Mladý člověk asi právě proto, že má ještě méně předsudků, je více manipulovatelný, ale i tvárný, tak je i více preferovaný, a to nejenom vysokými školami, ale i zaměstnavateli. Možná že v mládí je člověk relativně bystřejší, méně kritický, dá se mu lehčím způsobem „vymýt mozek“ ať v pozitivním, či negativním slova smyslu. Starší člověk má obvykle více zkušeností, už ví, co si může dovolit, a co ne, obvykle tedy neriskuje, připravuje se na zkoušky systematicky, učí se tedy pravidelně.

Ale proč vlastně člověk má studovat? Ideálním důvodem je touha po poznání, a není to nic triviálního, a vůbec jednoduchého. Mnohdy člověk totiž musí sladit své přesvědčen se stavem poznání, a to není jednoduché. Mnohdy jsou pravdy, (byť relativní) nepříjemné, někdy se za pravdami skrývají jen další otázky, které vyvstávají, takže stav poznání vlastně není ukončen, na tento nárok na absolutní pravdu si nemůže nikdo kritický dělat ambice, protože jinak se stává fanatickým dogmatikem. Existují jasné meze poznání, dané už samotnou metodikou dané vědy, ať je to matematika, fyzika, chemie, biologie a geologie. Každá věda zkoumá jen určitou „hladinu“, např. fyzika je základní přírodní věda, zkoumá tedy ty nejjednodušší aspekty „reálného světa“, tedy látku a pole. Naproti tomu taková biologie je vysoce komplexní obor, který vychází z poznatků všech přírodních věd a matematiky, ale zároveň se na ně nemůže redukovat. Protože život je v mnoha aspektech natolik složitý a komplexní, že jsou to vlastně všemožné vědy a nauky, které ho studují, protože není takto redukovatelný, a to především lidský život. Není už toto důvod pro studium, poznávat to tajemství života, i když nebude nikdy zcela popsáno? A podle mě je to jen dobře.

Druhým více praktickým důvodem je studium z důvodů uplatnění se člověka ve společnosti, toto je důvod, který klade většinová společnost, podle mě to není ten správný důvod, ale většina chce, když na to platí, aby z toho něco bylo. To je si důvod, proč jsou mnohé obory velmi selektivní, paradoxně ne ty nejnáročnější, jako třeba matematiky a fyzika, protože ty chce studovat jen málokdo. Na prestižních světových univerzitách tomu tak není, tam jsou velice žádané i tyto obory, a dostat se na ně může jen člověk s mimořádným nadáním. A především vystudovat je, a být schopen v nich tvořit, to je to nejvíce cenné.

Třetím, a z mého pohledu nejméně podstatným, bohužel ve společnosti stále silně „znějícím argumentem“ je studovat z důvodu prestiže oboru. Toto je velmi zavádějící, protože mnohé obory si nezasluhují takovou vážnost, jakou mají, byť jsou značně ohodnoceny, nebo dokonce finančně přeceněny.

Shrnutí na závěr je následující, ano, smysl studovat má, ale neznamená to nutně, že budou splněny body dva a tři, člověk nemusí najít takové uplatnění, jaké očekával, nemusí být dostatečně oceněn, dokonce nemusí být ani tak talentovaný jako ostatní, ale přesto to smysl má, formuje ho to. Je docela dosti smutné vidět ty, kteří tak málo vědí a chápou, ale zároveň jsou neskutečně chtiví. Jeden z důvodů je právě ten, že si tak málo uvědomují, že život je složitý, je plný racionality, ale i emocí, s tím člověk nejvíce válčí, ale systematické studium by mělo člověku dát jakýsi racionálnější základ, a když ne zbavit ho zcela pochybností, tak alespoň ukázat mu cestu, kde jít může, a kde už ne.

Toto téma částečně souvisí s mým příspěvkem, a vlastně i s mou otázkou "Mám slevit ze svých nároků?". Pro mě je to aktuální životní rozhodnutí, částečně už jsem se rozhodl, to alespoň v těch základních věcech. Ještě stále jen trochu pochybuji o tom možném studiu, něco uvnitř cítím, jako touhu, ale nevím, jestli ta touha je opravdu to, co mě může uspokojit, asi je. Na druhé straně jsem psal, že si nejsem tak úplně jistý tím, jestli mohu uspět při studiu. Zvláště mě zajímali a zajímají docela náročné obory, psal jsem o nich výše. Zajímají mě vaše zkušenosti se studiem, pokud je máte. A zajímá mě, jestli jsem podle vás vhodný na nějaké studium, psal jsem už o svých nedostatcích, ale i možných přednostech. Rozhodně však studium neberu jako nějakou výmluvu proto, abych měnil cokoliv na tom, co jsem napsal. Důležitá je pro mě změna, prostředí, práce kde využiji alespoň to co mám, to řemeslo asi nebyl ten nejlepší nápad, to ale neznamená, že se nemohu živit i rukama, mohu, ale je lepší se naučit i jiným věcem.

Jaké vlastnosti by podle vás měl mít každý kdo chce studovat na univerzitě? A je vůbec dnes naděje, že v tom oboru naleznu práci, nebo uspěji? To samozřejmě ukáže čas, ale stejně mě to zajímá.

Já totiž stojím před volbou, ještě je čas, mohu odjet do zahraničí, tam se asi ke studiu už nedostanu, možná tak později, ale pochybuji, asi ale získám něco, co tu nikdy mít nebudu, to nejdůležitější, klid. Nebo jen opustím místo kde žiji (město), mohu se přesunout někde do zajímavější lokality v české republice, při práci lze i studovat, není to jednoduché, ale snad to jde, studium, to je však min.3 roky+ 2 roky dále, to je ten časový problém. Otázka jestli mi to studium potom dá, co opravdu chci, o titul asi nejde. Takže jsou zde 2 varianty, která je pro mě lepší, co myslíte, vhodnější? Je ho dně pro a proti.

Díky za odpovědi, a pro ty kterým se mé příspěvky nelíbí, ať je nečtou, a neodpovídají na ně. Ostatním díky za radu, možná že vám připadá že se stále motám v kruhu, ale už tomu tak není, jen se potřebuji rozhodnout, důležité že už chci něco dělat, protože původně tomu tak vůbec nebylo, ta změna je pro mě zásadní.

klik

celebrita, teba riadne brzdia vasi. :( snaz sa nerozculovat a robit si po svojom a ich si nevsimat. ked mas moznost tam ist a chces, tak samozrejme, ze chod. povedz, ze im zavolas a peknu veceru si urobite inokedy. :)

Kycera

Dick,
aj mne sa stal taký malý zázrak - včera mi skapal počítač a po mnohých, mnohých hodinách pred chvíľou ožil. Ešteže som ho neposlala na eutanáziu! : D
Som po dlhej vyčerpávajúcej chorobe, mám málo energie, vypadáva mi internet, blbne počítač, jazyk mi melie podstatne rýchlejšie ako pracujú prsty (na rozdiel od Teba) a Tvoje témy sú náročné, musím nad svojím príspevkom rozmýšľať, aby som povedala aj niečo zmysluplné, aby som sa neopakovala...
Som však rada, že si, že sme sa tu stretli, že zadávaš tieto témy, že premýšľaš... Poznám takého jedného, kt. si od detstva kladol otázky a sám v sebe na ne našiel odpovede. Teraz v dobe internetu a rôznych kníh zisťuje, že tie jeho odpovede sú aj správne. : )

Teraz k Tvojím reakciám na moje príspevky.
Nepochopenia a podozrievania sú, žiaľ, aj súčasťou nášho každodenného života.
Áno, vedomosti tých, kt. vychádzajú z "univerzít" teraz a tých, kt. dosiahli akademické vzdelanie pred revolúciou sa n e d á ani len
porovnať!!! Starší sú omnoho lepší, viac nadupaní vedomosťami, majú všeobecný prehľad... A tak si niektorí mladí nedostatky vo vzdelaní nahradzujú širokými lakťami.

Vieš, aj ja som zažila rôzne školy a rôznych učiteľov, ale nedovolila som im, aby ma zlomili. Naopak, čím viac ma udupávali, tým viac som sa snažila o dosiahnutie svojho cieľa, čo sa aj podarilo! Len pár rokov som pracovala vo svojom odbore, ale svoje vedomosti využívam dodnes. A vždy ma poteší, ak tu nájdem tému, pre kt. musím pátrať v pamäti, a tým si pripomínať veci, na kt. by som už pomaly zabudla. Veľmi som chcela meniť svet, kým som nezistila, že musím meniť aj seba, svoj pohľad na tento svet.
Ešte dnes Ti to dokončím. : )

celebrita FB

Akože tú poslednú vetu som nemyslela celkom vážne :) Len ma štve, že vždy, keď nájdem niečo, z čoho sa teším a čo mi robí radosť a čo ma napĺňa (napríklad práca v rakúskych hoteloch), tak sa ma snažia od toho odtrhnúť a mama sa modlí ružence, aby som tam už nechodila. Ja sa asi dám z trucu hospitalizovať na tej psychiatrii, aby som bola na Vianoce tam :)

Kycera

@ Dick, : )!

@ Klik, to ja netuším. : D Bola len náhoda, že som otvorila tieto dve témy a prečítala Tvoj koment. Poznám ten pocit, keď zmizne príspevok. Mne sa to často dialo, doteraz som neobjavila ani jeden. Tak aspoň ten Tvoj. : )

Iiiii

Mozog je tiež sval a sval, ktorý sa nepoužíva, tak ochabne alebo prestane fungovať úplne. Ak si niekto pravidelne trénuje myseľ, tak sa to potom prejaví aj v jeho živote. Lepšie si vie veci zorganizovať, má viac nápadov a podobne. Je to vraj aj prevencia Alcheimera a podobných ochorení, vraj.
A čo sa týka štúdia, tak ja osobne študujem len to, čo ma zaujíma. Nikdy som v škole neštudoval dôkladne to, čo ma nezaujímalo alebo keď ma učiteľ nevedel zmotivovať.
A čo sa týka vyučovania, najmä na základných školách treba skôr bachárov ako profesionálov v nejakom, danom odbore. Ja fakt nemám náladu robiť dozor deťom, aj keby mi ten nižší plat nevadil.
Treba sa poinformovať napr. v školách, ktoré sú v Anglicku ako je to možné, že ich deti sú tiež drzé a pritom majú dobré výsledky a veľa toho vedia. Ja môžem povedať k tomu len toľko na základe vlastných skúsenosti, že ich knihy sú písané oveľa lepšie než tie naše. Možno je len v tom pes zakopaný.

Dick

celebrita FB, chápu co píšeš, můj život také není žádný ideál, ale nikdy jsem nepoznal to, že by mě někdo do něčeho nutil, a naopak chválený jsem byl, nebudu tvrdit, že jsem byl rozmazlovaný, ale pečovalo se o mě dobře, v rámci možností. ale dětství to přesto ideální nebylo, nemůže psát proč, ale nebylo. Byl jsem dost citlivé a zvídavé děcko, asi velice brzy (kdybych se tomu věnoval) se u mě objevil hudební talent, rád jsem zpíval, později jsem i na něco hrál, ale v prostředí kde jsem žil, by se tomu stejně nedalo věnovat, to místo nenávidím, o to více teď. Teď jsem klidný, ale někdy ty stavy přijdou, musí musím jít projít, nebo poslouchat hudbu. Jsou to pochybnosti a zmar, ale pak zase přijde naděje, touha. Do tvého problému asi dost vidím, protože chápu slovenskou mentalitu, mám velkou část předků ze (Slovenska a Maďarska) takže vím a dokážu si představit určitý typ dominantních rodičů, kteří to myslí dobře, ale nečiní správně, jsou věřící, ale zároveň se neumí vžít do potřeb svého dítěte. Neumí ho pochválit, a přitom se děcko snaží, má úspěchy a mohlo by mít ještě větší, já nevím proč to dělají, podle mě je to už přenesený vzorec z minulosti, nebo něco, co bych tady ani nechtěl psát, vůbec nechci spekulovat. To vím dobře sama, kde třeba jsou ty zbytečné problémy, v naši rodině vůbec nebyly ideální vztahy, ale jak jsem psal, mé dětství bylo takové proměnlivé radost i smutek.

Nechápu proč tebe, která si byla talentovaná nechtěl někdo podpořit, napsali jsi, nechtěla jsi je finančně zatěžovat, ano mohla jsi být premiantka, mít stipendium. Psala jsi v jednom příspěvku, že jsi se nemusela učit, a zvládala jsi to. Já jsem školu nenáviděl, jak základní, tak střední, tu jsem už ignoroval, opustil jsem to, a později si dálkově vystudoval gymnázium. Zlepšil jsem se, ačkoliv jsem byl dříve vhodný tak pro učební obor, přečti si toto www.zdravie.sk. a můžeš se k k tomu vyjádřit.
Já jsem mohl na gymnázium tak akorát zapomenout, ale později jsem se snažil, a podařilo se to. Potom jsem pochyboval, jestli jsem opravdu neměl jít na nějaký učební obor, ale mám stále ty touhy jít za něčím vyšším, ale nevím, jestli se to povede.

Absolutně chápu, že to musí být peklo zažít ty různé intriky, které mladá žena v cizině ,může zažít. Já jsem muž, takže si to nedokážu představit, ale je to tak jak píšeš. Do ciziny odjeli ze Slovenska i část mých příbuzných, a také se vzdaly dalších studií, také měli gymnázia a průmyslovky, a také jsou zaměstnanci na pracovních pozicích, které by na Slovensku nedělali, ale jsou šťastnější. také mám v hlavě stále odjezd, z místa kde žiji stoprocentně, zahraničí, to se uvidí, ale dříve nebo později ano, říkám ano.

Jenže ty tu práci popisuješ nejenom jako vyčerpávající, ale i ponižující, ona neodpovídá tvým představám, je to jen určité vysvobození z mnohem horší situace, je to útěk. Já to u sebe beru stejně, a nejenom já.

Ty historky, které si popsala, se jeví až neuvěřitelně, ale ty ženy byly asi hodně žárlivé, nebo v tobě viděli nějaké ohrožení, ale dokážu si to představit, já už jsem to tu psal, hezké, krásné mladé ženy z východu odjíždějí pracovat do zahraničí, starají se tam o staré lidi, dělají náročnou ponižující, práci, pocítí zato vděk, ale i někdy nevděk. A dokonce i to, co popisuješ.

Já si ani nedovoluji ti nějak radit, co by jsi měla dělat, nebo co ne, jen si myslím že asi vím kde je ten problém, ale všechno je to složité.

Můžeš se mi klidně vyjádřit k tomu mému příspěvku. A já sám budu muset velice dobře volit.

Myslím že ode mě žádné rady nepotřebuješ, protože dobře víš, co možné je, a co ne.

Ty poslední věty, které jsi napsala, jsou smutné, ale stále je naděje, musíme v to věřit, a ji ty.

Klidně se ještě k tomu vyjádřím později.

Hlavně ti přeji jednu věc, aby jsi našla cestu ke svým rodičům a oni k tobě. A stejně, psala jsi, že nechceš nikomu nic zlého vracet, dělat tu práci z které je ti na nic. Možná že se to jednou pozitivně změní.

Teď píšu klidně, uvolněně a přitom jsem mnohdy sám, velmi depresivní, asi se více vžívám do druhých. Ale zdaleka ne do všech, jen těch, kteří si to zaslouží.

celebrita FB

Dick, ja mám vo finančnej oblasti stále veľkú smolu a študovať vôbec nechcem, už nie. Okradli ma poisťováci, všelikto, nemá zmysel to tu rozpisovať. Ja ale nechcem kradnúť rovnako a to zlé, čo urobili iní mne, nechcem zase ja robiť niekomu inému. Nechcem robiť sieťový marketing, dealerstvo, poisťovníctvo. Lebo z toho mi je na grc. Ja som nedostala od rodičov finančnú podporu, lebo viem, že na to nemajú a ani im to nemám za zlé, ale smutné je, že mi v čase chodenia na gymnázium neopakovali 300x za deň vetu: "Dcéra moja, šikovná si, máš na to, budeš raz študovať, ale bohužiaľ z našich platov to nejde, tak sa budeš musieť učiť nemčinu, na ostatné predmety hoci aj ser, ale aspoň jeden jazyk aj za cenu toho, že bude na tebe profka sedieť a zle ti robiť, sa uč poriadne, nie pre známky, nech by ti hoci nespravodlivo zlé mávať dala, ALE PRE SEBA a potom pôjdeš do zahraničia si zarobiť a až neskôr študovať VŠ." Mimochodom, naša nemčinárka bola úplne super, zlatá, mala som ju rada. A nesedela nikdy na nikom :) Ale chcem povedať, že vyslovenie takejto vety považujem za psychickú podporu v čase, keď decko, ktoré si vlastnou vinou vybralo nevhodnú školu (do výberu školy mi nezasahovali, takže to bola moja chyba), chodí na gympel. A nie nehybaj na vysokú, sprostá si, nemáš na to... tak som našla šťastie v zarábaní peňazí v Rakúsku. Tam nemusí byť človek vyučený kuchár, aby dával taniere do umývačky riadu a nemusí mať ani MATURITU, aby mohol "zasraté hajzle v hoteloch pucovať bez toho, že by ho považovali za debila. Dick, ja som pevne rozhodnutá, že študovať nechcem vôbec nič, už je neskoro pre mňa, strata času 5 rokov stratiť. Našla som v živote niečo, čo mi robilo radosť: práca v Rakúsku, chyžná v hoteli, ubytko a strava zadara a okolo tisíc netto. Vtedy si viem splácať dlhy, čo je aj moja povinnosť. Predtým som robila opatrovateľstvo na 2 týždňové turnusy. Ale: takmer vždy sa v rodine opatrovanej osoby našla nejaká chorobne žiarlivá ženská, ktorá si myslela, že som jej prišla prebrať muža, a preto ma vyhodili. Jedna bola tak provokačná, že si zo mňa vyslovene robila blázna a ja som sa z trucu zahrala pred §ou na šibnutú a dala som sa zavrieť na psychiatriu v Klagenfurte v lete 2012, následne na to som prišla domov a dala som sa hospitalizovať na Slovensku, oklamala som lekárku, že mám halucináciu, počujem hlasy a vysmievajú sa mi, že som škaredá (chcela som zadara silikónové cecky dostať, preto a na nervy som bola, že sa mi nepodarilo dostať sa do normálnej rodiny, tak aj preto)...
Iný prípad: raz som bola dohodnutá s manželkou syna opatrovanej babky, že príde k nám. Navarila som jedno z najchutnejších jedál, lebo varenie ma veľmi baví a čakala som ju, ale neprišla na dohodnutú hodinu, bola som už veľmi hladná, tak som si svoju porciu zohriala a zjedla, potom som už bola totálne sýta, úplne napráskaná, že by som nebola zvládla ani omrvinku do seba dostať. A v tej chvíli milostivá zazvonila. Zohriala som teda porciu, ktorá bola určená pre ňu a dala som jej. Chýbalo mi v živote, že som nedostávala pochvalu a uznanie: ja som chcela dostať slovnú pochvalu, ktorej sa mi doma nikdy nedostávalo a keď, tak len s posmešným výrazom v tvári, ako keby niekto hovoril s retardom, preto som pre ňu navarila, že možno ma pochváli aspoň cudzí človek, keď už naši doma nie. A čo sa stalo? Milostivá dáma sa na to pozrela, ako keby to bol nejaký jed, ako keby to bola nejaká otrava a strčila mi to, nech si to zožeriem sama. Tak som to do seba nadžgala doslova. A potom bola ešte dlho u nás, asi chcela vidieť, či ten jed pôsobí :) A zázrak: ešte žijem :) Zakrátko nato sa mi tam stalo, že som nemohla určitý počet dní a nocí zaspať a potom som sa zahrala na šibnutú a išla som na psychiatriu. Nech si hľadajú inú opatrovateľku. To bolo na jeseň 2008. To bola moja prvá hospitalizácia, na psychu som išla na Slovensku. Padla otázka: "Počujete hlasy?" Ja som nevedela, ako to lekárka myslí. Myslela som si, že to myslí, tak, že či počujem jej hlas, keď sa so mnou rozpráva, teda či mám v poriadku sluch. A odpovedala som jej, že áno, počujem hlasy. Ja som vtedy ešte nevedela, že existuje schizofrénia, čiže choroba, pri ktorej človek počuje hlasy ako svoju vlastnú halucináciu. No a také niečo som ja nemala nikdy.
Po lete 2012 som na opatrovateľstvo definitívne zanevrela.
Preto som začala chodiť po hoteloch zasraté hajzle pucovať :) Aj tam sa stretávam so žiarlivosťou. Ja ŠTUDOVAŤ NIKDY NEBUDEM a ani nechcem, mojim cieľom je zarobiť si v Rakúsku na byt. S rodičmi sa denno-denne hádame, vraj keď odídem do Rakúska, nedostanem božie požehnanie, vraj mám sviatky stráviť doma s nimi, bla, bla... vraj budem mať ešte väčšie dlhy a najviac provokačná veta: "Však ty si šibnutá, tista ďaďa, nemáš na to, aby si chodila do Rakúska, ty máš psychickú chorobu, máš to aj na papieri, ty nemáš čo do Rakúska chodiť, lebo ti tam znovu šibne!!!" Viem, že som urobila chybu, keď som sa nechala žiarlivými ženskými vyprovokovať k hraniu sa na šibnutú a aj kvôli túžbe po silikónových ceckoch. Dnes už mám iné priority: kúpiť si škaredé okuliare s hrubými rámami, čo je dnes móda, ale také, aby som v nich vyzerala jak retardovaná a potom odísť do nejakého hotela, kde by som dostala prácu na stálo a hlavne: aby ma nevyhodili pre chorobnú žiarlivosť. A mamička vyhlásila, že koľko sa už ona pomodlila ružencov, aby som už nikdy nešla do Rakúska. Vraj ju tým zabijem, keď odídem. Takže ja si nesmiem plniť svoje sny? Nesmiem. Len znášať ponižovanie a opovrhovanie a hádzanie mi polien pod nohy. Teraz som doma, hádky na dennom poriadku. Ani neviem, či sa mám strčiť na pár mesiacov do nejakej zasratej slovenskej fabriky, len nech im zavriem hubu, alebo sa zobrať a odísť. Lebo som im tisíckrát vysvetlila, že na Vianoce má byť doma matka, čo má 4 ročné decko, alebo 5 ročné, alebo také nejaké. Však kvôli deťom sa robia Vianoce. A ja deti nemám, tak nemám pre koho zostávať na Vianoce doma. Ale mám dlhy. PReto práve mne sa patrí odísť za zárobkom. Ale oni to nechápu. Neviem, či mám zostať doma, tváriť sa šťastne a potom sa zavrieť do izby a preplakať celý štedrý večer, že nemôžem byť v Rakúsku, aj keď nešťastná budem, pre nich toto spraviť, alebo sa zobrať a odísť. Padajú vyhrážky na vyhlásenie ma za nesvojprávnu a umiestnenie do psych. ústavu, keď ešte raz odídem. Asi pôjdem na psychiatriu, keď ma chcú mať doma za šibnutú, tak prosím, nech sa páči :):):) dám sa tam zavrieť, nech majú radosť, môžem sa zahrať na šibnutú znovu, nech som na tej psyche na Vianoce a presne na Štedrý deň :) neviem, o akých hlasoch tam natáram teraz :) ale na poslednej kontrole u psychiatra, kde bola mama so mnou, som sa ako herečka rozplakala a on ani chudák nevedel, prečo:) V poslednej robote sa ma šéfka opýtala niečo také, že či si viem, predstaviť, že by som o tri roky zdochla na rakovinu. Samovraždu spáchať nechcem, ale pomyslela som si, bodaj by sa stalo.

Faith Healer

Príspevky od tohto používateľa boli zablokované, na základe opakovaného porušovania pravidiel diskusie.

Dick

klik, máš pravdu, že některé činnosti jsou dnes v podstatě už jen určené k přežívání, protože třeba ani není po nich poptávka, toto je riziko umělecké činnosti, je tu konkurence, a je tu i poptávka po něčem, to se nedá lidem vnucovat, co já vím, jestli vůbec vážná hudba přežije do příštích let. Ona má zhruba konstantní počet posluchačů, ale může to klesat. Psaní, to vůbec není jednoduché, a malovat, velice těžké, a mě patlanice nezajímají.

O psaní už jsem psal níže.

Píšeš manuální práci. tak ruce mám, ale jak psala celebrita FB, níže, práce za pásem za minimální mzdu, to může člověka úplně zničit, je to stereotyp, hrozný, a ti lidé, ani nedomýšlím. Dokážeš si mě představit jako dělníka, zedníka, malíře pokojů apod? Možná ano, ještě snad skladníka, tak chtějí i maturitu. Nebo můžu být pingl v nějakém hotelu apod. Kdybych se měl všeho vzdát, tak to už potom můžu dělat cokoliv, a nejlépe teda odjet do zahraničí, až bych si něco našetřil, potom bych něco mohl vyzkoušet, třeba tu školu, nebo zpěv.

Něco možná vyzkouším, a přesvědčím se tak, jestli to má smysl, psát o tom ale nebudu.