Co vám říkají tato dvě slova. Jsou to „dvě sestry“, které kráčejí vedle sebe životem každého člověka. Kolikrát člověk musí v životě zalhat, nebo alespoň zamlčet nějakou skutečnost, aby sám někomu neuškodil, protože někdy pravda může zranit ještě více než klam. Ale přesto, měl by raději vždy člověk mluvit úplnou pravdu, aby si jednou mohl říci, nikdy jsem nelhal? Myslím, že se to málokomu podaří, z důvodů které jsem uvedl. Účelové lži a manipulace, to je zcela jiná kategorie a slouží zcela k jiným cílům. Někdy tzv. pravda, žádnou pravdou není. A přesto tyto dva pojmy nejsou relativní, jsou absolutní, pouze existují situace, ale je jich málo, kdy se nedá jednoznačně určit, zda je výrok pravdivý či nepravdivý, ale to je sféra logiky, matematiky atd., to jsem nemyslel. A co anonymní fóra, jak asi tam poznáte, kdo se skrývá za smyšlenými jmény, kým je, mluví-li pravdu, manipuluje, lže, dráždí a provokuje? Proč člověk dává otázky, jaké dává, proč na ně sám neodpovídá. Jak to, že někteří mají ve všem tak jasno, přitom nechápou, že se mohou mýlit, že jejich názor je jen jejich názor, jejich pohled na svět a nemá s pravdou nic společného! Neexistuje relativismus, alespoň v některých věcech ne, ale existují evidentně nesprávné pohledy na realitu. Potom to vypadá, že lidé lžou.
Pravda a lež
lLily, "Ked pises, ze "nic extra", tak by si mohol pocitovat aj isty druh ulavy"-ano je to pocit úlevy, jako celková osobnost může být člověk extra, pokud se na něm projevují určité odlišné vlastnosti-intelektově, co se týče IQ, nejsem nic extra, jsou jisté vlastnosti, nebo nadání, kde každý máme více či méně, já vím o těch svých přednostech. Většina lidí bude o sobě povídat, jak není schopná, ale část bude říkat jak je neschopná, mně zajímá pravda, jaký opravdu jsem v tom, či onom. V něčem třeba velmi schopný a v něčem ne.
Když jsem si dodělával školu, tak jsem si také něco chtěl dokázat, ale především mně to bavilo, takže jsem snáze překonával překážky. Ale později už se objevili určité limity, které už jsem nepřekonal, kde už byli druzí lepší-např přijímačky na univerzitu, samotné studium, stres. Tady jsem si uvědomil, že už mají jiní nade mnou vrch, že jsou chytřejší, že mají vyšší IQ, Ubral jsem, a teď začínám uvažovat, že se asi vrátím k tomu, co jsem měl dělat původně. Nakonec štěstí najdu úplně v něčem jiném, než jsem si myslel, jednou z věcí je změna místa kde žiji, a plánovaný odjezd do zahraničí. Pomyšlení na studia už mně pomalu přechází, raději si vyberu něco praktického. Někteří lidé takový sebeklam který jsem o sobě původně měl poznali, jiní mně v to nechali, nebo to ani nechápali. Pozor, já se v žádném případě nepodceňuji, tím opovrhuji, já se přijímám.
Dicku, myslim si, ze uz len zo samotnej podstaty cloveka prameni, ze clovek chce verit v nadej a svetlejsie zajtrajsky.
Ja ako mala som nechapala jak moze nejaka stara babka dajme tomu verit v cosi pekneho ohladom buducnosti, ked je prakticky uz na sklonku svojho zivota....ibaze clovek chce vlastne verit vzdy pokym zije, lebo ti, co to uz vzdali medzi nami uz nie su. Nadej vie dodavat potrebnu silu, aby clovek vydrzal a siel dalej, no v slabsich chvilach skor potrapi, hlavne ak je ciel stale v nedohladne....co mi opat pasuje na ten labyrint zivota, ktory je tak spletity, ze samotnemu cloveku bez akejkolvek napovedy sa mu z neho podari vymanit asi len velmi tazko...i preto ta nadej.
" Myslím že absolutní upřímnost je mnohdy nejenom škodlivá, ale řekl bych je typičtější těm ne zrovna empatickým lidem. Ale upřímnost mám rád, zase však záleží jakou, a jak od koho a v jaké situaci."
absolutni uprimnost hlavnie nie je vzdy povinna a potrebna, no niekedy je priam nevyhnutna....ano, su casy, ked sa snazim brat ohlady na vsetko a vsetkych vratane mna, ale niekedy to uz ozaj nejde a pravda vyplava na povrch o to krutejsim sposobom o co viac barikad sme okolo nej vystavali, aby sme nou neohrozovali jak seba, tak ani druhych....akoby sa chcel vydrat na povrch aj ked sa tomu clovek snazi zabratni vsetkymi moznymi prostriedkami. Zrejme to suvisi s neprijatim pravdy ako takej a pochybnymi sposobmi, korymi sa ju snazime druhym sprostredkovat...cim viac ju clovek v sebe tutle a popiera, tym viac sa bude hlasit o slovo, pokym nebude vypocuta alebo aspon konfrontovana s realitou.
Prijimat sam seba je strasne zlozity proces, ked nam v tom neboli napomocni ti najblizsi a prave naopak, nam v tom branili. Clovek sa na ceste za sebaprijatim castokrat ocitne v akomsi "vakuu", ked mu neostava nic ineho, nez sa "zakuklit"....bohuzial vela zakukleni konci samovrazdami ci alebo akomsi patologickom sposobe zivota, ked si clovek vytovri iste navyky az zlozvyky, ktore mu primarne maju pomahat "prezit" sam so sebou. Z toho moze byt ozaj tazke sa vymanit, ak sa mu to napokon nepodari a neprijme sam seba so vsetkym dobrym aj zlym co v nom je a co ho moze ohrozovat aj z toho vonkajsieho sveta.
Ked pises, ze "nic extra", tak by si mohol pocitovat aj isty druh ulavy, lebo tym zo seba strasies znacny naval poziadaviek, ktore si na seba kladol, ci mohli byt na teba kladene druhymi v case, ked si si pripadal byt nadpriemerny. Je dost rozdiel byt niecim extra a usilovat sa o to - to su dve rozdielne veci, pricom ak uz cimsi extra si, musis sa s tym skratka naucit zit (so svojimi dovednostami), no ak sa cimsi extra iba tuzis stat, zrejme si tym potrebujes len volaco dokazovat ci kompenzovat....na tom by taktiez nemuselo byt zleho, nakolko kazdy sa chce citit vynimocnym, potrebnym, milovanym a prijimanym...ak si uz vsak plne prijimany, tak tuzba po vynimocnosti moze zoslabnut a clovek sa prestane hnat za uznanim a to z cisto prirodzeneho dovodu - lebo uz uznavany je.
Pravda, rodicia su rozni a spravidla verim, ze by svojmu dietatu nikdy v zivote nechceli vedome ublizovat...len skratka nemusia vediet zvladat sami seba a svoje postavenie v zivote plus napor zodpovednosti, ktory je na nich kladeny jak spolocnostou (spravny rodic ma vychvovat svoje dieta spravne), tak sebou samymi (co ak ho vychovat nedokazem). Nesmierne tazka uloha, ktoru je bez adekvatneho zazemia priam nemozne vykonat tak, aby sa to cele nejak nevymklo.
Ja sa snažím riešiť počas dňa všetko možné len nie morálne kategórie. Všetko s mierou, čo sa týka toho ostatného.
lLily, rodiče to mnohdy myslí dobře, chtějí aby jejich dítě excelovalo, namlouvají si jak není výjimečné, chytré, lepší než ostatní a třeba to tak ani není. Výsledek je právě opačný. vedou dítě k něčemu co ho nebaví, nemotivuje, výsledek je potom špatný, většina lidí to hodí za hlavu a jde dál. To je dobře, v opačném případě by potom mohl člověk strávit na podobných fórech a jen psát o svých komplexech, ale to je špatně. Já, ve skutečnosti nemám komplexy, naopak, teď jsem v situaci, kdy mám touhu všechno změnit. Když tady čtu komentáře některých lidí, tak buď na mně působí jako fatalisté, smíření se svým osudem, nebo ufňukánci, já mám spíše náturu vzdoru až vzteku, ale to je i pozitivní. Nelituji se, ale je pravda, že někdy to může vypadat, že nevím co chci, nebo se vymlouvám že jsem neměl podmínky atd. Ne, já jen popsal jak to vnímám, ale ten život mám pevně v rukou, myslím, že časem najdu to, o čem už dávno vím že chci.
lLily, tak ztráta iluzí v mém případě je, že nejsem nic extra, a to mi mnoho lidí už řeklo, nebo napsalo. Protože v jisté době, je tuž více let, jsem vystupoval v roli "inteligenta", ale někteří poznali, že jsem úplně obyčejný a měli pravdu. Snílkovství opravdu není nic extra. Možná, že snad v té hudbě bych se viděl více nadaný, ale ani té se nevěnuji. Co se týče školy, jak jsem napsal, nic extra, naopak. A jsem rád, když si tady píšu s chytřejšími lidmi, než jsem já sám, protože je to pro mně zpětná vazba. Takže už potom nemusím klamat sám sebe, nebo druhé. Protože já opravdu nejsem tak chytrý jak si druzí myslí, mám dost dobrou paměť a to mi pomohlo i ve studiu, ale nijak zvlášť rychle jsem se neučil. Některým lidem bych to nepřiznal, ale ti chytří to stejně poznají, těm kteří by toho zneužili, je dobré neříkat nic.
lLily, čím dříve se člověk naučí přijímat sám sebe, a pravdu o sobě, tím dříve nalezne u sebe větší harmonii. Například já jsem též dlouho žil v takovém sebeklamu, ale to člověka nikde neposune, jen utíká čas. A škola, na tu nemám moc dobré vzpomínky. Ale lhaní, to mi není blízké a nikdy nebylo, zatajení, to byla mnohdy nutnost. Myslím že absolutní upřímnost je mnohdy nejenom škodlivá, ale řekl bych je typičtější těm ne zrovna empatickým lidem. Ale upřímnost mám rád, zase však záleží jakou, a jak od koho a v jaké situaci.
Ztráta iluzí může člověka buď zničit, a nebo mu dát novou naději, tak je to u mně, já čekám tu naději.
Tak to je fakt, ze ked sa po zdeleni pravdy od utleho detstva dockame akurat tak facky, tak sa velmi skoro naucime klamat ci zatajovat a ta facka samozrejme nemusi byt len fyzickeho razu. Zvacsa sa tak deje v rodinach, v ktorych sa ani samotni rodicia nenaucili prijimat samych seba a svoje komplexy si takto vyvrsia na vlastnych detoch. Deti, nakolko sa budu chciet vyhnut utrpeniu sa naucia konat a spravat v sulade s ocakavanim takych rodicov a cim viac sa snazia priblizovat k idealnej predstave rodica (aby sa vyhli pomyselnej facke), tym viac sa zacnu vzdalovat same od seba a toho kym-cim v skutocnosti su.
V obdobi puberty sa podaktorym z toho podari ako-tak vymanit, no citlivejsi jedinci sa mozu bat vzburit sa a "zakuklia" sa vo vlastnom sebaklame, ked uz ani nebudu vediet, kym su. S touto otazkou sa budu obracat na druhych ludi a zazivat opakovane sklamania, lebo nikto okrem nich samotnych to vediet nemoze. Zrejme zvolia vztahy v ktorych sa budu snazit prisposobovat, klamat seba i druheho v nadeji, ze sa tak vyhnu dalsim fackam....paradoxne takym sposobom o to viac faciek schytaju, lebo zavdacit sa kazdemu nie je skratka mozne a co sa pacilo ich rodicom, sa inym (komplexnejsim) jedincom pacit uz nemusi.
Strata iluzii v ktorych sa clovek naucil zit je zvacsa sprevadzana bolestou, ktorej nechce dobrovolne celit azda nikto. Ta bolest pochadza z rozporu medzi zelanym a nezelanym, nieco ako ked oci, ktore zili pridlho v tme zasiahne ostre jasne svetlo.
Inak, zatajovanie pravdy priamo za klamstvo nepovazujem....ide skor o vnutorny pocit toho, kto tu skutocnost zatajuje a ked sa pri tom citi jak klamar, tak o klamstvo zrejme aj pojde.....ak citi, ze by pravda druhemu neublizila a pritom nema pocit, ze by jen druhy musel vediet, tak o klamstvo asi nepojde.
lLily, možná že není tak ani problém v druhých, jako v člověku samém. Například záleží na tom, v jaké rodině jsme vyrůstali, protože tam jsem se učili tomu, jaké to je sdělovat pravdu. Takže pokud to byl někde problém, tak jsme si tento "vzorec" chování odnesli sebou do života. Potom bude pro nás snadnější třeba klamat, a když ne klamat, tak zatajovat.
Citlivá pravda, je třeba, ztráta iluzí. Pokud člověk v sobě roky živil nějaký sen, a není jej schopen zrealizovat, může potom vést tento problém k sebeklamu a ke klamu okolí-rodiny. Možná, že i rodina sama může podporovat takový sebeklam. A nebo to prostě může vést jen k tomu, že vlastně nerozumíme sami sobě.
Jako typickou snůšku pravd, polopravd a lží vidím politiku, a vůbec historii. pokud někde chybí důkazy, že to bylo tak a tak, ale i kdybychom ty důkazy měli, můžeme kdykoliv podlehnout nesprávné interpretaci.
V čem lidé klamou, například mají vlastní nevyřešenou sexualitu. Myslím že toto hraje zásadní problém ve dnešních vztazích, nemyslím jen partnerských.
Ten kdo nechce lhát, obvykle zatajuje.
"ideální je tedy znát pravdu, ale naučit se s ní pracovat, pokud to není příjemná pravda. A těm, kteří by ji vůbec nesnesli, ji raději nesdělovat, nebo je na to nějaký čas připravovat."
existuje pre teba pravda, ktora by bola konkretne pre teba neznesitelnou a co si predstavujes pod "neznesitelnou pravdou" pre druheho? (konkretne priklady)
