Ako sa vyrovnat so smrtou blizkej osoby?

určite to veľmi bolí,hlavne ked mate pekný vsťah.čas je dôležitý.mne moja dobrá mamička umrela pred 10 mesiacmi a nie je deň ked si na ňu nespomeniem.hoci mám 39 rokov stále sa jej pýtam."čo by si mi poradila?ako to mám riešiť?"zamyslím sa a prídem na to.no a občas si večer poplačem,pomodlím sa za ňu a poprosím ju,že ak môže nech mi ochraňuje moje deti.

Mne zomrel náhle svokor a vtedy som po prvý krát v živote pochopila ,že smrtou sa to nekončí dával mi jasne na javo že je tu chodil mi klopat na okno vtedy nášho nového domu ,počula som zretelne kroky na našich parketách vždy ked je neaké výročie tak sa nám rozhrá budík alebo dcérka mala narodeniny ja som v noci kojila malého syna a darček mobilný telefón hračka začala v skrini sama vyhrávať človek musí nechať otvorené svoje srdce a blízka osoba/ktorá je po smrti nám dá najavo že tu s nami je /uvediem ešte jeden príklad v ZOO sa mi stratila zlatá náušnica,ktorú mi svokor kúpil viete si predstaviť moju bezradnosť,kde ju v na tej obrovskej ploche budem hľadať vtedy som povedala oci pomôž mi ju nájsť ved´už mi ´dalšie nekúpiš a vtedy sa to stalo ,mi sme prešli celú ZOO čo sme ju hľadali a vtedy mi oči padli do trávy a bola tam!!! moja stratená náušnica a to nebolo všetko podnes cítim prítomnosť ľudí čo som mala rada nebojte sa otvoriť svoje srdcia len treba načúvať časom mi dáte za pravdu .Viem ,že tvoj žiaľ nezmiernim,ale časom prídeš na to ,že smrťou sa to nekončí.

je to rok,co mi zomrela nahle mama,mala 45 rokov.Ostala som ja,otec a babka.Vtedy,ked sa to stalo,mi asi mama dala taku silu,aby som vsetko zvladla,hlavne vybavovacky okolo toho vsetkeho.Bola som pri nej posledna,ktora ju drzala za ruku,a bola este tepla.Ale bola uz v kome.Hrozen daco,co uz nikdy nechcem zazit,ale zazijem...Teraz tu pisem a placem,lebo to stale boli strasne.A nikdy neprestane boliet.Ked vies,ze toho cloveka uz nikdy neuvidis.Ale verim,ze sa stretneme na druhom svete,to je to,po com tak velmi tuzim,byt s nou.Mam 26 rokov,priatela,ale mama je len jedna.Vsetko by som dala zato,aby bola ziva a zdrava,aj vlastny zivot.
Rada ako to zvladnut?Hlavne nebud na to sama!Bud s nim teraz,nech citi ako ho lubis,mozno ked pride ten cas, ze ma odist,vravi sa, ze vzdy ma ta dusa na vyber,ci prekroci du hranicu,alebo sa vrati spat,spat ku nam.Dost v to verim.Ked mama raz upadla skoro do komy,davno,mala som 12rokov,tak sa jej daco podobne stalo.Dedko,jej otec si ju volal,ze nech ide s nim/dedko je davno mrtvy/ a ona nechcela,povedala mu,ze som mala este na to...
A zila s nami dalej...
neviem preco sa teraz rozhodla takto...
stale na to myslim,a v skoro kazdu noc sa mi s nou sniva.
No nechcem ta deptat,len som sa potrebovala asi sama vykecat z bolesti.
Drzim ti paste,celej rodine a dufam,ze sa ocino rozhodne zostat s tebou, s vami.

neviem ci vam to pomoze ale precitajte si to , je to velmi pekne...mne to trochu pomohlo...

Rozhovor dvou dětí v bříšku

(Je to krásné, připadá mi to, jako by lidi mluvili o smrti....)
V bříšku těhotné ženy byla dvě miminka. První se druhého zeptalo:

- Věříš v život po porodu?
- Určitě. Něco po porodu musí být. Možná jsme tu hlavně proto, abychom se připravili na to, co bude pak.
- Blbost, žádný život po porodu není. Jak by vůbec mohl vypadat?
- To přesně nevím, ale určitě tam bude víc světla, než tady. Třeba budeme běhat po svých a jíst pusou.
- No to je přece nesmysl! Běhat se nedá. A jíst pusou, to je úplně směšné! Živí nás přece pupeční šňůra. Něco ti řeknu: Život po porodu je vyloučený - pupeční šňůra je už teď moc krátká.
- Ba ne, určitě něco bude. Jen asi bude všechno trochu jinak, než jsme tady zvyklí.
- Ale nikdo se přece odtamtud po porodu nevrátil. Porodem prostě život končí. A vůbec, život není nic, než vleklá stísněnost v temnu.
- No, já přesně nevím, jak to bude po porodu vypadat, ale každopádně uvidíme mámu a ta se o nás postará.
- Máma? Ty věříš na mámu? A kde má jako podle tebe být?
- No přece všude kolem nás! V ní a díky ní žijeme. Bez ní bychom vůbec nebyli.
- Tomu nevěřím! Žádnou mámu jsem nikdy neviděl, takže je jasné, že žádná není.
- No ale někdy, když jsme zticha, můžeš zaslechnout jak zpívá, nebo cítit,jak hladí náš svět. Víš, já si fakt myslím, že opravdový život nás čeká až potom...

Ja som to prezil tiez,ked mi zomrela mama,je to strasne tazke sa s tym vyrovnat,a moze to trvat rok,dva mozno aj viac.Ale jedna vec ma dokazala udrzat nad vodou a to viera v to,ze smrtou sa nic nekonci a ze sa s nou stretnem az raz ja dokoncim svoju zivotnu put.Musis verit,ze existuje posmrtny zivot,smrt nie je koniec,ale len zaciatok niecoho noveho.Vela som o tychto veciach cital,poznam osobne ludi,ktori boli aj v kontakte s duchovnym svetom.To mi pomohlo sa s tym vyrovnat,inak by som bol mozno od zialu a utrpenia zomrel.

hned ako umrie blizky clovek je dobre osamote sa s nim rozlucit- posmominat na neho,vyplakat sa a hlavne je dolezite nechat jeho dusicku odpocivat v pokoji...aj ked je to tazke z velkeho zialu,ale pokial budes zialit bude to zle len pre teba.zivot bohuzial musi ist dalej aj bez tych ktorych milujeme.je to tazke ked nas opusti clovek ktoreho sme milovali,ktory tu bol pre nas a my pre neho,nesmieme v sebe zivit hnev ani vycitky,tak je to na svete zariadene-cosi musi skoncit aby mohlo cosi nove zacat- zivot za zivot.

tish bola som na tom rovnako, tiez mi zomrela starka, na rakovinu presne v den ked som odovzdavala bakalarsku pracu. Zbehlo sa to vsetko rychlo ani sme si to nestihli vsetci uvedomit a uz bol pohreb... Este rok po starkinej smrti som sa z toho nevedela spamatat. V podstate este teraz nie som ok. Za par mesiacov budem odovzdavat diplomovku a strasne sa bojim co sa stane... Tak ako vravia baby, musis sa s tym len zmierit a priznat si co sa stalo, ak to budes potlacat bude to len horsie, ked sa ti chce plakat tak sa vyplac a nehanbi sa za to...

mne sa stalo nieco podobne, mala som tyzden pred poslednu statnicou a babka bola v nemocnici kvoli cukrovke, nic vazne a podali jej nejaky pripravok, dostala infarkt a nedostala sa z neho, cele sa to udialo za par dni a uplne necakane. mala som ist k nej byvat. plakala som az do vycerpania ale bola rada, ze tesne predtym som bola pri nej a stravila s nou tolko casu kolko bolo mozne. plakala som stale ked som si na nu spomenula. bolo to kazdu chvilu. postupne som sa s tym zmierovala a vyrovnala. tazko v tomto radit. riad sa pocitmi a budte si v rodine oporou jeden druhemu.

tazko sa radi, kazdy reaguje inak. Ale oddaj sa smutku az ked bude dovod. skus este verit, snad!
Ja osobne si myslim ze so smrtou blizkeho sa neda vyrovnat, hlavne ked je to niekto ako otec. Clovek co bol stale v bezprostrednej blizkosti, ci fyzickej alebo dusevnej. Mozes to len akceptovat, aj ked sa tvoja hlava proti tomu bude brani a tvoje srdce tiez. Snad casom sa tieto pocity ukludnia ale cerstve hrozne bolia. Najlepsie je to si uplne pripustit a jednoducho smutit, nepotlacat, lebo to casom bude horsie. Prajem vsetko dobre

nechcela by som to prezit znovu!!!
cakaju ta velmi tazke casy. ja neviem-snaz sa byt pri nom co najviac-drz ho za ruku,rozpravaj sa s nim-povedia ti ze je to blbost ze ta aj tak nevnima-neni to pravda-ver mi.a bude lepsie aj tebe.ja som sa na to pripravovala 3 mes.ale pripravena nebudes nikdy-stale tam bude nadej.ved nadej umiera posledna.