Často se zde vyskytují zpovědi těch, kteří měli s šikanou problém, a já si myslím, že je to jeden z nejvážnějších problémů, který se ve společnosti vyskytuje. Nejhorší na tomto problému je to, že se před ním nedá utéct, není to jenom problém velkoměst, ale i maloměst, venkova, je to problém který jde napříč celou společností v každé zemi, v každé kultuře. Je to problém lidský.
Nevím, kdo z vás ji zažil, a v jaké intenzitě. Začíná to už od školky (pamatuji se na jedno šikanované dítě, bylo o něco mladší, slabší, a děti dokážou být velmi kruté, tady šlo především o psychickou šikanu, ale on se vůbec hodně bál, a my jsme se všichni smály, pamatuj se, když ve školce vypukla žloutenka, a když byly prováděny odběry krve, všichni jsme seděli na lavičkách v řadě, a čekali až přijde řada, on řval jako tur, a trvalo dlouho, než ho doktorka uklidnila, píchla ho do prstu), velmi silně-intenzivně to probíhá na základní škole, a pokračuj to i na střední škole. Pokud máte štěstí na kolektiv, je velká pravděpodobnost, že se nebude šikana vyskytovat. Ale to občasné zlobení tam je vždy.
I na mě se (asi když mi bylo kolem 9 let) zaměřil o několik let starší problematický floutek. Několikrát na mě vyzkoušel to, čemu se říká psychická šikana. Když to jednou vyvrcholilo, a já přišel s pláčem domů (já uměl velmi dobře zatajovat, takže to druzí nepoznali), potom už to jeden z rodičů a sourozenec vzali do svých rukou. Tváří tvář jsem stál před ním, i se jeho otcem, on ustrašený, já ustrašený, schytal hned jednu zprava z leva, a jeho otec, slíbil, že si to s ním vyřídí. Od této doby jsem měl klid, a on mě zdravil. Myslím, že všichni nemají takové štěstí jako já, a zažili opravdovou krutost, a surovost. Já zažil i šikanu učitelky, a to desetiletými dětmi (byl jsem pár měsíců na sportovní škole, ale ze zdravotních důvodů jsem se mohl vrátit na původní školu, zajímavé je, že i zde mě jeden floutek otravoval, ale já mu s něčím pomohl, a hned byl hodný), odešla, nervově to nevydržela!
Někteří z těch, co šikanovali, se změní, i oni mohli být terčem jiné šikany, nebo mohli zažívat traumata v rodinách, nebo trpěli tím, že se jim rodiče nevěnovali, nevím? Nebo už to mají v sobě, a jen to čeká na probuzení. Ti, kteří však šikanu zažili, si tyto šrámy na duši nesou do konce svého života. Navíc šikana někdy bývá spojena i s všeobecným vyloučením z kolektivu. Rozhodně neplatí, že by šikanovaný byl vždy nějak slabší, může to být právě naopak, jen se bojí uškodit.
Možná že někteří z toho moc nedělají, připadá jim to zábavné, je to pro ně věc zocelení, ale já si myslím, že zocelovat se má jinou formou, ne touto ponižující. Určitě zajímavým, a možná nejdrastičtějším příkladem šikany byla šikana na povinné vojenské službě, a to před rokem 1989, to jsem byl ovšem dítě, naštěstí, takže se mě to netýkalo, ale seriál "Chlapci a chlapi" mi to ukázal v dosti odpudivé podobě.
Je to nebezpečná věc, hra s ohněm, a kolik už bylo případů, kdy ten kdo trpěl, se nakonec krutě pomstil. Dnes máme dokonce nový fenomén-kyberšikanu. A co šikana mezi dospělými? Je to jen na nás všech, jak se k tomu postavíme, je to na celé společnosti.
Zajímají mě vaše názory na problematiku, a případně vaše zkušenosti, díky.
