Rada ohledně vhodné práce

napisal si: "a toto mě straší natolik, že se toho bojím a hodlám s tím okamžitě něco dělat, nejen kvůli sobě, ale i kvůli mým blízkým."

kto su vlastne ti tvoji blizki? rodina?
myslela som, ze nemas ziadnych, ked sa tam citis tak vykorenej - ze tam nemas uz nic a nikoho, co by ta tam drzalo okrem strachu z neznama

myslím, že začať proste niekde musíš...

klik: ale proč ne, vyzkoušet mohu cokoliv, já jsem se prostě asi chybně upnul jen na něco, a když jsem to nemohl dělat, tak jsem si řekl, že nebudu dělat nic, a to je chyba. Teď mě to dostalo, a musím z toho ven.

S těmi brigádami máš pravdu, po dlouhé době musí člověk nějak začít, a toto je jedna možnost, a udělat to mohu vlastně hned, už příští týden, musím prostě začít hned, potom se uvidí. Já mám několik věcí které bych chtěl, protože bez snů a představ já být nemohu, je to má motivace.

lLily: můžeme měnit co se nám zlíbí, já konvence nemám rád, můžeme si třeba všichni tykat, může nás to sbližovat. Tady na fóru je to běžná věc, v reálu ne.

Chápu, že usmívat se k někomu, ke komu cítíme zášť a to často i právem, je těžké, a když víme, že ani on, nás nemá rád, je to dvojnásobný problém, ale proč s tím něco neudělat?

Já mám také problémy s některými lidmi, a z mé strany to byla až nenávist, já velmi citlivě reaguji na křivdy, a těžko některým odpouštím.

tak ake mas ty tie tipy? zacni trebars len brigadami, ked potrebujes nejako zacat.
ten asistent hendikepovanych /moj tip bol organizacia muskularnych distrofikov/ by bola tiez len taka brigadicka, ti ludkovia su fajn, by ste spolu vela kecali, prechadzali sa, nic zlozite.
mna laka tiez kadeco cudne. :)

MobyDick, no ak je to spontanne, tak asi hej

mne skor robi problem iniciovat pozdravenie, nez odzdravenie - to mi velmi problem nerobi
ono by to problem byt ani nemusel, ked by som to nevnimala v ramci spolocenskych predsudkov, ze mladsi zdravi ako prvy starsieho napriklad. Podla mna by sa to malo uplne prenastavit tak, ze pozdravim len toho, koho mam ozaj chut pozdravit alebo ho pozdravim len v duchu, cize nic nepoviem.

naposledy som nadtym premyslala ohladom jednej pani kolegyne ku ktorej citim nesmierny odpor a ten odpor sa zvacsil nielen tym, ze som ju "musela" pozdravit, ale i tym, ze ona "nemusela" odzravit, za co som jej zaroven i vdacna, bo mi odlahlo a povedlaa som si, ze ju uz nikdy pozdravit nemusim, hoci by sa patrilo. Mna dost zatazuje tieto spolocenske predsudky prehliadat o to viac ma to nuti ich celkom zburat, co aj spravim - aspon teda ohaldom tej konkretnej pani. Nepovazujem to za chybu, skor za nevyhnutnost, aby som sa tym nemsuela uz nikdy viac stresovat.

Mesačný princ: já vím jak jsi to myslel, ale záměrně jsem ti to napsal takto, prostě nemohu žít v nějakém vlastním vakuu, nebo jen v místě kde se nalézám, žiji i ideály, světem, takto to zase myslím já.

To, jestli něco ovlivním či ne, to je už jiný problém.

lLily: to já se klidně zamračím, jsem přirozený, ale na většinu se mračit nemusím, a na někoho se mohu i usmát. Samozřejmě že zakaboněnost, a někdy k tomu mám tendenci není dobrá, stejně jako neodpovídání na pozdrav. Mám své chyby, hříchy.

MobyDick - toto si myslíš? :O takto som to vôbec nenapísal. Samozrejme by sa mal každý človek zaujímať o históriu a poznať ju dokonale, aby vedel čeliť budúcnosti.

Myslel som to skôr inak...

"Tak já masky nemám rád, a rozhodně než se přetvařovat a působit falešně šťastně, tak raději ukážu skutečné emoce. Ale já jsem v náladách proměnlivý, takže je to věcí stavu."

to je fajn, ja takisto, ibaze spolocnost ta do toho priamo ci nepriamo bude tlacit (to si si uz za tie roky vsimnut musel aj ked by si zil akokolvek izolovane), tak nepodlahni, bolo by to skoda. Ked by som sa mala na niekoho usmievat, ovela radsej sa nanho budem mracit - ak uz som tlacena do role slusnosti.