Psal jsem různé příspěvky na témata týkající se lidské osobnosti (samozřejmě jen amatérské), ale já více používám intuici, je to rychlejší, než se pracně vzdělávat a používat ve všem jen chladnou logiku.
Napsal jsem tady i dost o sobě, o tom, jak jsem byl sám velice nespokojený ve škole. Škola, to je pro někoho takové menší, nebo větší trauma. Školní ročníky z 80 let a dříve vědí, že škola nebyla procházka růžovým sadem, jak ta základní, tak střední škola, o vysoké ani nemluvě. Naprostá většina dětí ani neměla ambice studovat, ani nepomyslela se vzdělávat pro nějaký vyšší cíl, bylo to jen nutné zlo. Tak to bylo i se mnou. Základní školu jsem od jisté doby nenáviděl. Ty věčné strach z toho, že jsem něco zapomněl, že nemám úkol, že učivo dostatečně neumím. A myslím, že strach je jeden z důvodů, proč se raději člověk „učí“ něco nazpaměť, ale potom chybí hloubka. Některé věci se však „učit“ nazpaměť nedají. Vezměte si takovou matematiku, fyziku, chemii, tam stačí nemít základy, a dále už nemůžu pokračovat, úplně vám vše uniká. Naopak do takové historie-dějepisu, můžete vstoupit bez znalostí původních fakt, ve škole to lze, samozřejmě pokud chci dějepis-historii chápat, tak musím znát tu návaznost, ale na toto škola nehleděla. V něčem se tedy dalo proplout lehčeji, v něčem hůře, každému vyhovovalo něco jiného.
Jak ale může potom škola rozvíjet osobnost každého individua, když se nehledí na jeho osobní předpoklady, schopnosti k tomu, či onomu? Proč všichni musí splnit určitou normu, protože je stavěna tak, aby ji zvládla většina? Aby mohli být zařazeni do pracovního procesu. Ať to byl kapitalismus, či socialismus, bylo to stejné, oboje vás k tomu přinutilo, v kapitalismu hlad, v socialismu předpisy socialistického režimu, a běda, kdybyste se tomu bránili. Dodnes si pamatuji, na zhruba v každé třídě to bylo tak 20% dětí, které vůbec nestíhali. Tak tam jsem naštěstí nepatřil, zlatý střed, zpočátku i lepší. Když nevíte proč se učit, tak to ani nebudete chtít, a hlavně ten donucovací způsob byl odporný. Umím perfektně číst, a přitom jsem ve čtení nikdy nebyl ten nej, bál jsem se totiž dělání chyb. Za to se trestalo, dávali se špatné známky, řvalo se. Dnes bych to označil, že jsme byli týráni, doslova a do písmene duševně týráni. Dnes by mnoho z nás bylo v klidu, místo starých hysterických babek v přechodu, bychom dnes měli mladé a krásné slečny, nebo paní učitelky, měli bychom přiděleny asistenty, byli bychom označeni, jako autisté, hyperaktivní jedinci, a ještě k tomu všemu postiženi sociální fobií. Jak lehké by to dnes bylo, ještě ani známkovat by nás leckde nemuseli.
Výsledkem takové školy bylo, že měl člověk nejenom zprotivené studium, ale vůbec nic neuměl. A pak se člověk diví, že dělá nějaký IQ test, a dosahuje ne moc valné hodnoty. Čím to asi bude. To IQ mě v životě nezajímalo, kdyby se o tom tolik nemluvilo a nepsalo, nikdy by mě to ani nezajímalo, proto to uvádím. Protože si myslím, že předpoklady pro studium nejsou o žádném IQ, ale mohli bychom o tom polemizovat.
Jsou zde dvě skupiny lidí mající pocit křivdy, jednak ti, co o sobě tvrdí, že jejich tzv.IQ není moc velké, že jim společnost háže klacky pod nohy, že se nemohou uplatnit. Vážení, vy jste měli být buď umělci, nebo dělat něco sami, tvůrčí činnost, protože v technické civilizaci se jinak budete muset přizpůsobovat, samozřejmě, nemusíte, ale víme jaké to má následky. Potom je tu druhá část, a ta tvrdí, že naopak ono byli ti nadprůměrně inteligentní, ale společnost je nerozvíjela, protože školy jsou nastaveny na průměr. Takže takoví lidé nemají motivaci se učit. Myslí si o sobě, že jim stačí být průměrní, a tak se vůbec neučí. Mezi dvěma extrémy, které jsem uvedl, se nalézají lidé, kteří klidně tím systémem proplují, a mají velmi dobré výsledky, někteří jsou i velmi nadaní a úspěšní. Ty dva extrémy mají mindrák. A to do té doby, dokud nenaleznou buď něco, co jim umožní se s tím vyrovnat, anebo nenaplní svůj osud tak, že si svůj sen splní. Anebo naleznou něco, nebo někoho, kdo jim pomůže to překonat.
Lidé, kteří cítili svůj potenciál pro studium, tvůrčí činnost, ale zároveň nevěděli, co vlastně od života chtějí, se tak mohou celý život motat životem, a nikdy nenaleznou. Loď, které nikdy nezakotví. Potenciál totiž nestačí, to chce být i odhodlaný, a hlavně něčemu věřit. Každý ať si sám na to odpoví.
Pozemský život je pomíjivý, to absolutně, alespoň pro mě, ten kdo věří, má naději, že bude ještě něco, byť se to může jevit jako paradox. Toto všechno co jsem psal, jsou totiž motivace pro ten pozemský život, pro život ve společnosti, a mohu být sebevětší introvert. Může se mi během života zalíbit spousta věcí, a stejně je nebudu nikdy dělat. Mnoho lidí tady jen tak motivuje, ale jsou to jen fráze, které mi připomínají nějaké New Age knihy. A těch se tady po revoluci objevilo mnoho. Stále slyším slovo, musíš, ale nic nemusím.
Já se zeptám těch, kteří takové problémy mají, ale i nemají. Proč takoví lidé jsou? Jak se takovými lidmi vůbec stávají, co zde hraje roli. Rodina, přísní pedanští rodiče, nedostatek harmonie v rodině, hádky, alkohol atd. Problematičtí a patologičtí sousedé. Necitliví a despotičtí učitelé. A celková společnost. Patologické prostředí, třeba velkoměsto. To jsem nepsal o sobě, jen uvádím různé příklady. A co potom s takovými lidmi. Co ti alkoholici, které jsem na každém kroku potkával a potkávám, co ti narkomani a uprchlíci z domů, které už jsem v dětství poznal, čím to asi bude. Myslím, že psychologie, která se dnes učí na pedagogických fakultách, vychází stále ze stejných autorů, počínaje Freudem, Frommem, Adlerem atd., ale mi tak připadá, jako by ji původní učitelé snad neznali, nebo nechtěli znát, nebo to snad měli jako příkaz poznatky z těchto a jiných autorů nepoužívat, aby nás zocelili. Tak jim velmi pěkně děkuji.
A teď bych rád znal vaše názory, mám extrémní vidění světa, nebo to co popisuji je realita?
A vy slečny mi asi neodpovíte proč jste všechny utekli ze Slovenska do ciziny, a při vaši vysoké inteligenci se vzdali boje o lepší kariéru? A proč si utéct i já, proč už tak to prostředí nenávidím, a je to více a více.
Říkám si proč ti režiséři tenkrát točili filmy tak trochu temnějšího formátu (60,70 a 80 léta, vedle těch trapných komedií), tak určitě to bylo zážitky z války, a zároveň tak podprahově působili na budoucí generace, aby se to už neopakovalo, abychom vyměkli. Ale mám obavu, že teď vedle sebe žijí lidé různých generací, kteří si vůbec nemohou mezi sebou rozumět. Kde berou ti mladí ty jistoty, tu naději?
Pokud to někomu připadá depresivní, nebo bláznivé co tu píši, tak ať to moc neřeší.
