Len pár blbých jaziev...

Mer...,
čím jsem se řezala? Standardně žiletkou. Hodně mě "bavilo", že jsem si kupovala značkové, ty kvalitní. Taková úchylka, fakt.
Jinak když to bylo akutní, tak cokoliv. Nožík, jehla, jednou jsem na záchodě v práci rozbila láhev (zálohovanou!!:-)) a vybrala ten nejlepší střep...
magor, no. Horší to bylo s maskováním. V zimě to šlo, Obvaz se schoval. V létě hůře.
Teď jsem asi půl roku čistá, jen kvůli lékům. Po vysazení mě to chytá zas, ale odolávám.

Bratia sa nevyjadrujú a matka je proti, aj mi to dáva patrične najavo - kedysi ma za to vždy seřvala a odsudzovala, teraz to berie už s väčším odstupom, dokonca akoby to prijímala 0_o

Meretseger,
pravda, u cukrovky je to jistě obtížnější.To hojení. Uf, co rodina? Jak to bere?

To je fajn prístup:)
Čím všetkým si sa rezala, Pampeliška?

Jane, tobě se líbí Tvé jizvy??
Oj, tak to mně moc ne, ale když bývaly čerstvé, ty rány, plnily funkci. Kolik krve odteklo, tolik bolesti se odplavilo. Nikdy jsem nedořízla do tepny. Ta je moc hluboko. Když se chce člověk zabít, musí si ublížit mnohem víc.
Kolikrát jsem si stěžovala svému terapeutovi, že ať pižlám jak pižlám, není to dost. Ptal se mě, jestli by mi pomohlo uříznout si ruku.
Oba jsme se rozesmáli. Tyhle chvíle spřízněnosti mi s ním daly nejvíce. :-))

Philips,
rozumím ti, že se bojíš, že se zabije, ale u sebepoškozování kupodivu to nebezpečí není vyšší, než u jiných lidí. Tak nejde primárně o suicidní úmysl, spíše o úlevu od bolesti.

Neplánujem zabiť sa a pochybujem, že by sa mi to podarilo práve dorezaním sa... aj keď nepoužívam... ochranu:)

Pampeliska1, vidíš, obaja sa snažíme pomôcť, len ty psychicky, ja aby sa nezabila...

Meret - veď si čítala môj status o tom, že sa mám zmeniť a potom sa môže niečo začať riešiť.
Nechápem. A na rezanie mi povie "Nerobte blbosti, načo je to dobré." To ako keby som počula sestru a nie školeného doktora. Ide ma z toho poraziť.
Jazvy sú náhodou pekné, mne sa páčia. ;-)

Pampeliška, so zákazom bývalého psychológa som to vydržala pol roka, potom, donedávna, 4 mesiace, pretože som bola v hypománii a svet bol krásny (a blah, blah). Aj keď som to potrebovala, vydržala som... ako som to len safra vydržala? Asi iba kvôli strachu, že prídem o terapiu. V duchu som však zavýjala. Bola som dosť zlá. Zamestnávala som sa čímkoľvek, aby pominul ten prvotný impulz.
Hĺbka kolíše, nikdy to nebolo na zašívanie, je to skôr povrchové, čo stačí. Doteraz sa to hojilo pomerne krátko - mám šťastie, s takýmto stavom cukrovky, aký mám, sa čudujem, že sa to vôbec hojilo.