Být sama sebou? Za pokus to stojí...
Ria Černá
Virginia Satirová ve svém Modelů růstu říká: „Kdykoliv cítíme, že jsme „příliš něčím“ a měli bychom být „někým jiným“, popíráme svou osobnost. Poměřujeme sami sebe se svým okolím, a pokud to neodpovídá, nejsme v pořádku. Je to jako muset se vmáčknout do krabice – přizpůsobit se a poslouchat. Srovnáváme se s ostatními a říkáme: „Kdybych byla taková nebo maková, bylo by to fajn.“ Hlavním úkolem je najít sebe sama, nechat být očekávání druhých, aniž bychom se proti nim vzbouřili. Naše sebepřijetí posiluje už pouhé zjištění, že nikdo na světě není přesně takový jako my.“ (Satirová, 2005)
Když jdu po ulici a dívám se na kolemjdoucí muže a ženy, nevidím nikdy stejnost. Vidím jedinečnost. A krásu pak v tom, jak kdo umí jedinečnost nosit. Naše ženská síla, charisma a právě ta jedinečnost nevychází z objemu stehen a zadku, vyvěrá zevnitř. A těžko se může vejít do nějaké krabice, šablony, skořápky. Přesahuje přece daleko za hranice našeho těla!
Přijmout své tělo a dát mu vše, co potřebuje, znamená nejen zajistit mu dostatečný přísun jídla a tekutin, ale také se umět pohladit, podívat do zrcadla a přiznat odrazu v něm, že „mu“ to sluší, uvědomit si, že „tohle tělo je mé a já ho mám ráda takové, jaké je“, být sama sebou. Možná si řeknete, že tohle je naprosto nedosažitelná meta a že nemá ani cenu začínat. Pokud nechcete začít, nemusíte, je to vaše volba. Ale co můžete ztratit? Vždycky je možnost se vrátit k tomu, co znáte, co máte ozkoušené, v čem cítíte jistotu. Ale třeba se při objevování sebepřijetí vlastního těla stane něco, co se vám bude líbit víc než výčitky z jídla, neustále vážení, znepokojivý pohled do zrcadla, pocit selhání, úzkosti a smutku, bezmoci a beznaděje.
Tak jako si umíte naplánovat, že „od zítřka nejím sladké, nedotknu se pečiva, budu cvičit ráno i večer, zhubnu do svých oblíbených kalhot“, si můžete vyzkoušet i jiný program. Naordinujte si to, co máte ráda, co vás baví, co vám přináší radost a naplnění, co si už dlouho odpíráte, co jste už dlouho chtěla zkusit, ale vždy bylo nějaké ale. Zkuste přijmout pochvalu od druhých, zkuste ji pustit až do svého nitra. Pochvalte se také sama, denně najdete tisíce příležitostí se za něco ocenit. A znovu slova Virginie Satirové: „Pokud očekáváme, že budeme přijímáni, ale cítíme se nehodnotní, odmítání nebo „navíc“, musíme na svých percepcích a očekáváních pracovat...“ (Satirová, 2005)
Pracujte také na vytvoření důvěry ke svému tělu. Zkuste mu uvěřit, že vás podrží, pokud mu dáte to, co potřebuje. Tedy dostatek jídla a tekutin, také přiměřený pohyb, dostatek spánku atd. Zkuste sníst o jeden rohlík více a zjistíte, že se žádná katastrofa nestala. Dokud to nevyzkoušíte, nelze tělu uvěřit. Nemusíte se přejídat, pokud tělo bude mít jistotu také ve vás, že vy se o něj postaráte, nenecháte ho hladovět, nenecháte ho dělat zásoby na horší časy. V příjmu a výdeji potravy existují zákonitosti, které nezměníte. Budete-li tělu některá jídla odpírat, za čas se jimi pravděpodobně začnete přejídat či vás bude stát hodně sil, abyste odolala. Také fyziologie těla je daná, pokud pominu plastickou chirurgii. Co však můžete změnit jistě, je váš pohled na vaše tělo, vaše vnímání sebe sama. Řekněte si o podporu odborníka, vyzkoušejte aromaterapii, jógu, relaxační cvičení, focusing, vyzkoušejte vše, co vás může posunout směrem k přijetí těla, ke spokojenosti se sebou. Pokud budete skutečně odhodlaná se s poruchou příjmu potravy rozloučit, povede se vám to. I zaváhání je krokem vpřed. Zamyslete se, co se stalo, jaká situace vedla k tomu, že jste se např. přejedla, co vyvolalo Vaši touhu se vším prásknout a vrátit se zpět do bezpečí nemoci. Posílí Vás to při dalších krocích směrem k uzdravení a plnějšímu životu. Vy sama nejlépe rozumíte tomu, co potřebujete, ve vás jsou zdroje k uzdravení, společně s odborníky je můžete nacházet a sama pak realizovat.
Satirová, V.: Model růstu – za hranice rodinné terapie, Cesta Brno 2005
