Ahojte :-)
Všetko to začalo v 15 rokoch..stačila 1 blbá poznámka od človeka, ktorého som rešpektovala a spadla som do any...pri mojej výške 175 cm som vážila 50 kíl..vedela som, že niečo nie je v poriadku, ale v našej rodine nikdy neexistovala komunikácia, nikoho som nezaujímala. Mama mi vsugerúvala jej názory a otec o moje názory nikdy nestál. Súrodenci ma nikdy nebrali medzi seba, a ja som po tom tak veľmi túžila!! Všetky problémy som si musela riešiť sama. Po čase som si povedala dosť, ale karta sa obrátila - do bulímie..závidela som kamáratom, ktorí normálne jedli...a ja som to nedokázala a tak strašne som chcela...zdravý človek to nepochopí, a keby som to povedala aj nejakej kamoške, vedela by to celá trieda. Nakoniec som s bulímiou prestala a začala sa nechutne prejedať. V tom čase som už rok nemala menzes a ja som chcela mať deti! Ako som sa prejedala bolo mi zle, nenávidela som sa..v tom čase som rýchlo pribrala a začala nosiť okuliare - nenávidela som sa ešte vačšmi, ppp mi zničila psychiku, oči, menzes a metabolizmus..teraz mám 18, dostala som sa na medicínu a dúfala, že všetko bude už OK...pred tromi dňami som sa zrútila..už sa nedokážem pretvarovať, všetko riešiť sama, nikoho nezaujímam, rodičia na mna kašlú, nechcú si pripustiť, že ich decko nie je perfektné..ako mám liečiť ľudí, keď sama potrebujem doktora?? :((
Potrebujem odbornú pomoc, alebo to je iba prechodný "stav"?
Mila Jeanne,
ako napisala pampeliska, nesmies sa s tym uz dlhsie trapit sama. Psycholog je sice iste riesenie, ale so skusenosti viem, ze to nie je dost. Mozno ti psychiater pripada ako silne susto, ale dostala si sa na medicinu, tak si urcite rozumna zena, ktora vie, ze ked ma clovek zdravotny problem, ide k lekarovi, aby mu pomohol, nie je to hanba ani zlyhanie.
Podla toho, co si pisala o tvojej rodine, od nich podporu cakat nemozes. To je bohuzial fakt. Musis byt o to silnejsia a bojovat s tym aspon zo zaciatku sama. Viem, o com hovorim, moja najlepsia priatelka preziva presne to iste. Stojim pri nej uz dva roky, no som bezmocna, kym sa ona/ty nerozhodente naozaj bojovat.
Velmi ti drzim palce, ver mi, nie si v tom sama.
Martina
Ja mám teraz 18 a dostala som sa z toho sama..aspoň teraz mám strašné depresie a proste mi ani nechutí jesť..jedlo ma už neovláda, vzalo mi príliš veľa. Ale ten pocit, keď ráno vstávam, vidím rozmazane a hneď si spomeniem ako ma ppp trápila a mám pokazený celý deň, ma privádza do šialenstva...
ty máš koľko rokov?
Jeanne,
samozřejmě, že potřebuješ doktora!!!
Jak ses s tím mohla tak dlouho vůbec potýkat sama?
Moc dobře vím, jak ti je.
Měla jsem to podobně. Ana...Mia...a když jsem tedy fakt už chtěla být normální, tak záchvaty žravosti bez blití, v domění, že když to ve mně zůstane, tak nebudu mít potřebu dál jíst.
Omyl.
Nabrala jsem kila a už neumím nejís ani jíst normálně, už myslím na jídlo celé dny i se mi o něm zdá, ovládá mě, nesnáším své tělo, je hnusné, odulké. Blé.
Děvče, zkus aspoň psychologa. Dobrého, prosím, přimlouvám se za něj.
mně pomohla terapie moc. Ale i léky (AD) mi pomohly aspoň nezvracet a nepřejídat. Co jsem je vysadila, je vše zase zpět.
Máš to hrozně těžké s tím, že Tě doma nechtějí brát. Chtělo by to rodinnou terapii, nebo aspoň kdyby byli ochotni si promluvit s tvým doktorem či psychologem. Aby jim to vysvětlil.
